Jarní prázdniny: regenerace, historie, umění

Původní plány ohledně týdenních jarních prázdnin se zhroutily: do Tokia jsem se nepodíval, a místo toho většinu času promrhal spaním a nicneděláním. Nicméně, něco se přece jen stihlo: navštívil jsem starobylé hlavní město japonska Naru a dnes i Ósacké muzeum umění.

Nara je přesně to místo, kde chcete strávit poslední léta svého života: malebné, tiché městečko se spoustou historie, přírody a volně pobíhajících jelenů. Ano, jeleni, nebo spíš malí koloušci, jsou v Naře součástí každodenního života: polehávají po parcích, nechávají se krmit turisty, a na rozdíl od chodců mají na silnicích absolutní přednost.
Samotný výlet byl zpočátku dost nahnutý: nikomu se nechtělo vstávat, pak jsme vinou problému s bicikly nestihli vlak, pak jsme nasedli do lokálky místo rychlíku atd. atp., takže v Naře jsme byli někdy ve čtyři odpoledne. Nakonec se ale ty nejzásadnější památky stihli, takže si nestěžuju. Samozřejmě, jet do Nary a nevidět Dai Butsu (nahoře), neboli velkého Buddhu, by byl hřích.

Po návštěvě Nary jsem strávil dva dny doma, povětšinou si hrál s počítačem, koukal na filmy atd. atp. Dnes už jsem to nemohl vydržet, zbalil se a jel do Ósaky za uměním. V Národním muzeu umění Ósaka se právě koná výstava francouzského impressionismu a modernismu pod názvem Puškin. Díla Renoira, Degase, Cézanna, Gauguina, Moneta, van Gogha i Picassa z Moskevského Puškinova muzea jsou pěkně jeden vedle druhého nastoupené na stěně a popsané v japonštině. Mě nejvíc dostal pointilistický obraz „Around My House“ od Henri-Edmonda Crosse, jehož reprodukci ale bohužel na internetu nemůžu sehnat. Taky „Four Dancers“ od Louise Legranda jsem na internetu nikde nenašel.
Zato „Prison Courtyard“ od Vincenta van Gogha se samozřejmě najít dá. Neříkám, že se mi ten obraz nelíbí, ale mám dojem, že kdyby Henri-Edmond Cross nebyl srab a taky si nějaké to ucho uříz, nemusel bych se na svém blogu spokojit až se třetím nejoblíbenějším obrazem.

Ovšem, nežiju v Ósace proto, abych obdivoval moskevskou sbírku francouzských impresionistů z přelomu 19. a 20. století, že? Naštěstí v druhém patře na mě čekalo moderní japonské a světové umění, ze kterého jsem měl hroznou radost. Můj největší objev je Kobayashi Takanomu a jeho komiksově jednoduché malby, které mi trochu připomínají obrázky a animace vytvořené s pomocí Flashe.
V muzeu byl k vidění jeho obraz „Forrest“, který jsem opět na internetu nenašel, nicméně jsem našel jeho jiná díla, například „House Dog“ (nahoře) nebo „Dream, Dreaming Us“. Z nějakého důvodu mi tyhle dva obrázky prostě dělají radost.

Když už jsem zmínil Flash, jedna z instalací světového moderního umění tuto technologii přímo obsahovala. Julian Opie vystavoval „Woman with Evening Dress“, instalace která na první pohled připomíná obraz, ale divák po chvilce zjistí, že se žena na obrázku pohybuje – mění výraz ve tváří. Jde v podstatě o flashovou animaci na LCD monitoru, chytře zakamuflovaném za obraz. Samotnou animaci můžete vidět na stránce Juliana Opie.
Poslední dílo, které zmíním, je pop-artový „The Great Bear“ od Simona Pattersona. Tahle předělávka mapy Londýnského metra, donedávna vystavovaná v Tate Britain, má jednoduchý koncept: přejmenovává jednotlivé trasy a zastávky. Trasy jsou například: Filozofové, Básníci, Fyzici, Sinologové atd. Zastávky jsou pak jednotlivé hvězdy (odtud Great Bear = Velká Medvědice) těchto okruhů. Mapa je promyšlená tak, že pokud jednu zastávku obsluhují dvě nebo víc tras, odpovídá to – zastávka je pojmenovaná podle člověka, který je hvězdou v obou (několika) oborech. (Takže například zastávkou ‘Socrates’ probíhají hned čtyři trasy.)

Po odpoledni v Muzeu umění jsem šel ještě naproti do Technického muzea a zkoušel si tam společně s náctiletými různé fyzikální jevy. Prostě: když jsem tam lezl, měl jsem za to, že mě muzeum ohromí nějakými ultramoderními vymoženostmi, ale ve skutečnosti šlo pouze o tradičně pojatou „sbírku pomůcek pro fyzikáře“. To ovšem neznamená, že to nebyla prdel! Trochu.

Slíbil jsem pojednání o sumó. Zatím nic, ale kouknout na fotky se každopádně můžete.