James Holden @ Candy

Tuto sobotu, 22. dubna, jsem konečně viděl hrát svého možná nejoblíbenějšího dj/producenta Jamese Holdena tady v Ósackém klubu Candy. Byla to úžasná zkušenost hned na několika úrovních, takže se trochu rozepíšu.

Tak zaprvé mě zaskočilo, na jak vysoké úrovni je japonská klubová kultura. Do soboty jsem k ní měl celkem despekt, zažil jsem akorát house party v klubu Under-Lounge (dj Hernan Cattaneo), kde většinu chaosu na parketu měli na svědomí cizinci (zatímco místní byli dlouho úplně potichu), a trance party v klubu Joule, kde hráli ten nejjednodušší, nejpřímočařejší hard-trance (a který místní očividně milovali). Znám teď samozřejmě pár hudebních fajnšmekrů z Mona, ale jako celek jsem od japonských party people moc nečekal.

V klubu Candy jsem nestačil koukat. Klub otevřel v 11 večer. Už předskokan, jistý dj Muracho, zřejmě místní rezident, nasadil kvalitní tech-house a rozhýbal pomalu se trousící lidi. Kolem dvanácté byl za mixpultem další DJ, Yu Kurose, a který vzal party až někam k minimal acid technu. Kolem čtvrt na dvě, kdy začal James Holden, už byla hlava na hlavě, a všichni se výborně bavili. Překvapivě došlo jen málo cizinců, i se mnou asi tak 5 až 10.

Co mi vyrazilo dech byla reakce skupinky japonek, když Holden zamixoval asi deset minut po nástupu jednu ze svých vydařenějších skladeb, Come To Me. Už při prvních několika sekundách basové linky totiž skladbu poznaly a začal kolotoč. Nechci podceňovat českou klubovou kulturu, ale myslím, že takhle rychle by čeští party people něčí skladbu asi nepoznali (jestli vůbec).

Holden hrál skoro tři hodiny! To samotné by mi bohatě stačilo, ale několik ‘bonusů’ mě dostalo na lopatky. Za prvé: Holdenův vzhled a chování. Holden rozhodně nepatří k typu uhlazených, nagelovaných djů-hezounů. Naopak, je to vychrtlý mládenec s obrovským nosem, zapadlýma očima, minimálními rty a dlouhými hnědými vlasy. Promofota mu opravdu hodně fandí. Nicméně: to mu v Candy nebránilo, aby si strčil do kapsy celou dámskou polovinu publika. To, jak se za mixpultem pohyboval, jak točil knoflíky s malíčkem nahoru jako houslista (což on zase původem je), a jak se vždycky letmo usmál než pustil nějakej masakr, mu dodalo nadpřirozený sex-appeal. Kamarádka Naoko se v jednu chvíli otočila a prohlásila, že Holden vypadá jako Ježíš a že ho miluje. To jen tak pro představu.

Další bonus: Holdenova přítelkyně vypadala jako totální opak stereotypu ‘přítelkyně dje’. Byla stejně bledá, nevýrazná, a nehezká jako Holdem, ale ke všemu měla i mírnou nadváhu. Tím ji nechci pomlouvat, vypadala velmi sympaticky, jenom vzhledem k tomu, že může mít Holden podle všeho jakoukoliv kočku co si zamane… Inu, láska je mocná čarodějka.

Třetí bonus: Holdenovo proběhnutí davem, když si zřejmě potřeboval zajít na malou. Prostě nechal hrát desku, prosmýkl se asi 10cm od mě a za pět minut se vrátil stejnou cestou, aby záhy zase roztančil celý sál.

Za čtvrté: tři hodiny! A většina desek byla jeho, potažmo z jeho labelu Border Community.

Po Holdenovi nastoupil Eric Sneo, který hrál přímočaré hard-techno, na které jsme už opravdu neměli náladu ani energii, tak jsme odešli. Nějakou dobu jsme pojížděli v autě, ve snaze najít jakýsi klub pomocí neuvěřitelně hi-tech GPS přijímače, ale bylo kolem páté ráno a všechno končilo, takže nás náš šofér nakonec po asi půlhodinové minimal-techno jízdě vyhodil několik set metrů od Candy, na Shinsaibashi Plaza. Od tam už jenom cesta vlakem domů a spánek do čtyř odpoledne.