Kulturní šoky I

Člověk studující na Kansai Gaidai v zásadě na kulturní šoky nemá čas, respektive si je všechny prožije v takovém spěchu, že je ani nezaregistruje. Nicméně, v následujícím článku se přece jen pokusím zrekonstruovat, které kulturní rozdíly mě osobně nejvíc zaskočily a se kterými jsem měl zatím nejvíc problémů.

První a nejnebezpečnější je samozřejmě prohození dopravních pruhů, jezdí se zde vlevo. Ne že bych se s tím ještě nikdy nesetkal, byl jsem kdysi dva týdny ve Velké Británii – ale silniční provoz v Japonsku a v Anglii se vůbec nedá srovnávat. Asijské ulice jsou jak ve filmech, tak ve skutečnosti jeden velký chaos. Japonci se sice většinou snaží dodržovat pravidla, ale v tak hustém provozu a na tak malém prostoru se bez nějakých těch "myšek" a řidičských ekvilibristik prostě nedá přežít. Připočtěte si ještě všudypřítomné motorky a bicykly. To by chodci samozřejmě ani v nejmenším nemuselo vadit, pokud by toho byl ušetřen za nějakým obrubníkem, ale funkci chodníků často plní asi půl metru široké, čárou vyznačené pruhy po obou stranách silnice. Člověk se tak stává součástí silničního provozu, i když si jde jenom pár bloků pro pečivo, a musí se mít neustále na pozoru před projíždějícími cyklisty, motorkami a auty. A samozřejmě také sám před sebou, protože má neustále tendenci se dívat nesprávným směrem.

Další kulturní šok, by se dal pojmenovat pracovitost. V Japonsku pracuje každý, a to i na těch nejabsurdnějších pozicích. Když jsem se na Tokijském letišti snažil přejít do jiné odbavovací haly, všiml jsem si dvou slečen, které leštily gumový pás, kterého se lidé přidržují na eskalátoru. Prostě stály nahoře po stranách a přidržovaly na pásu navlhčenou útěrku. Málem jsem zakopl, když jsem kolem nich projížděl.
Dalším příkladem jsou vrátní u nás na kampusu. Jsou to starší páni, kteří už mají nárok na důchod, ale pořád pracují. U každé ze tří bran jsou často ve službě dva až tři, což většinou znamená o dva až tři víc než je potřeba. Náplní jejich práce je v podstatě jenom říci studentům a profesorům při příchodu Dobré ráno a při odchodu Nashledanou. Občas některý z nich drží cedulku s maximální povolenou rychlostí v rámci kampusu (20 km/h), přestože dopravní značka se stejným významem je o deset metrů dál. Úžasné. V hodině Dynamics of Modern Japan jsem se o tomto fenoménu něco málo dozvěděl. Za prvé, nikdo nikoho nenutí pracovat. Nicméně, nepracovat znamená pro Japonce hanbu. Za druhé, japonská vláda podporuje zaměstnanost vyplácením peněz firmám, které nabírají zaměstnance, které nepotřebují. Může se to zdát neekonomické a málo efektivní, ale v důsledku se to vyplácí. Nikdo tady není bez práce natolik dlouho, aby ho už nikdo nechtěl. Nikdo neleniví. Vše funguje jako na drátkách, protože jakmile se něco přihodí, jsou tady vždy alespoň tři lidé, kteří jsou více než ochotní to řešit.

Ochota je další fenomén, který vás na Japonsku zarazí. Zeptáte se někoho v centru Ósaky, kudy na tu a tu stanici metra, a dotyčný vás tam zavede a ještě vám ukáže, jak si koupit lístek. Věty jako "To je v pořádku, jenom mi to ukažte." vůbec nezabírají.

Poslední kulturní šok, který dnes popíši, je jídlo. Japonci mají bez debat naprosto odlišné chutě a představy o dobrém jídle než průměrný Evropan. To zdaleka neznamená, že by zde člověku a priori nechutnalo, jenom má zpočátku velké problémy si zvyknout.
První den pobytu jsem měl cestou do školy ukrutnou žízeň, takže jsem se zastavil u nápojového automatu (které jsou zde doslova na každém rohu) a vybral si něco, co podle obalu vypadalo jako Ice Tea. Popis byl samozřejmě v japonštině, ale poznal jsem si japonský znak pro čaj, všiml jsem si obrázku čajových lístků a kapalina měla tu správnou barvu. Paráda! usmál jsem se pod pomyslnými vousy. Ale samozřejmě chyba: byl to sice ledový čaj, ale neslazený a zelený, takže ani v nejmenším neosvěžil a naopak vysušil hrdlo. Do školy jsem tak došel vyprahlý jako beduín.
Následovaly moje první zkušenosti s japonským jídlem. Kombinace různých omáček, mořských řas a skorosyrových vajíček se mi zpočátku zdály úděsné. Doteď mám z některých jídel strach, například z kuliček tako-yaki, v jejichž útrobách je malá chobotnička. Naštěstí už jsem si stačil udělat pomyslný seznam toho, co můžu – a do něj přibývá víc a víc pokrmů.
Než se ale odhodlám hryznout do kuličky s chobotnicí, chvíli to ještě potrvá.

Měsíc na Kansai Gaidai za mnou, začátek blogu

Bude to už skoro měsíc, co jsem tady na univerzitě Kansai Gaidai v Ósace, a konečně se dostávám k psaní blogu. Uplynulý čas, zvykání si na Japonsko a na společnost studentů z celého světa se pokusím shrnout v následujícím příspěvku.

Kansai Gaidai je zkratka plného názvu Kansai Gaikokugo Daigaku (関西外国語大学), což v japonštině znamená Univerzita cizích jazyků Kansai (Kansai je region Japonska). Zdejší studenti jsou vysíláni do světa, aby se naučili komunikovat v cizích jazycích, zatímco jejich domovská instituce hostí tzv. Asian Studies Program (Asijská studia) pro výměnné studenty. Většina z nich jsou Američané a lidé ze španělsky mluvících zemí (angličtina a španělština jsou zde dva hlavní obory). S Českou republikou má Kansai Gaidai jenom jeden výměnný program, a to s mojí domovskou Masarykovou univerzitou. Za poslední tři roky se zde vystřídali tři Češi, já jsem čtvrtý.
Na začátku mého japonského dobrodružství byl jedenáctihodinnový let z Frankfurtu do Tokia, můj první interkontinentální let. Už to byl zážitek, letělo se Jumbo-Jetem japonské společnosti All Nippon Airways (ANA), každé sedadlo mělo svoji vlastní obrazovku, člověk mohl sledovat filmy, poslouchat hudbu nebo hrát hry nezávisle na ostatních. Při vzletu a při přistání se promítal pohled z předku letadla. Tokyo-Narita bylo neuvěřitelně rozlehlé letiště, o dost větší než Frankfurt, letadlo rolovalo na své stanoviště asi 20 minut a odtud se jelo ještě asi 10 minut autobusem k terminálu.
V Naritě jsem se potkal s prvními kolegy, kteří čekali na stejný spoj do Ósaky. Celkem se nedalo zmýlit – stačilo najít mladého zmateného bělocha s bagáží. Názorný příklad toho, jak málo je v Japonsku cizinců.
V Ósace jsme přistáli večer, a byl to další velký zážitek. Osvětlené mrakodrapy, světla přistávajících letadel, bílo-červené dopravní tepny. Do Hirakaty (periferie Ósaky se statutem města, kde sídlí Kansai Gaidai) jsme přijeli minibusem za hodinu a půl. Přišel jsem na svůj pokoj, zalehl a spal.

Následující asi tři dny byly docela těžké. Neměl jsem štěstí na japonské jídlo, dostavil se jet-lag (důsledek změny časového pásma – rozhozený metabolismus), neuměl jsem se pořádně vyjádřit v angličtině, stýskalo se mi po domovině atp. K tomu hrozně moc zařizování jak na japonské, tak bohužel i na české straně.
Nicméně, po pár dnech se začalo vše výrazně lepšit. Začal jsem prozkoumávat náš obrovský kampus, okolní Hirakatu, udělal jsem si výlety do centra Ósaky a do nedalekého Kyóta, koupil si foťáček, zachutnalo mi japonské jídlo a začal jsem si uvědomovat, že už nesedím doma na prdeli.

http://filiph.net/album/