Ticho po pěšině

Za poslední dva týdny jsem se k blogování nějak nemohl dokopat, ale zkusím to napravit dnes. Začnu prostým vyjmenováním nejdůležitějších momentů poslední doby: zničil jsem své spolubydlící DVD přehrávač, koupil nový, podíval se do budhistického chrámu, nechal se ostříhat, vyslechl přednášku na téma Japonští bezdomovci, opil se v japonské hospodě a zkoukl film Sedm samurajů.

Zničení DVD přehrávače proběhlo poměrně nudně, asi budete zklamáni. Prostě jsem ráno vstal, vytáhl CD od Thievery Corporation a zasunul ho do DVD přehrávače před pohovkou, abych si dodal trochu chuti do života. Přehrávač CDčko zasunul, ale následně z nějakého důvodu prostě přestal fungovat. Nemohl jsem jej ani vypnout, ani zapnout, ani vytáhnout CD, prostě nic. Později jsme se na to s děckama vrhli vyzbrojeni kuchyňským náčiním, ale ani to nepomohlo. DVD přehrávač prostě umřel a moje CDčko si s sebou vzal do hrobu.
Naštěstí jsem se nemusel cítit zase tak blbě, protože Aisha, které přehrávač patřil, jej dostala zadarmo (nebo skoro zadarmo) od kamarádky. Nicméně jsem se samozřejmě zavázal koupit nový přehrávač, abychom mohli dál dělat oblíbené filmové seance.
Levný přehrávač jsem našel hned v centru Hirakaty za ¥5.000 (asi 1.200 Kč). Bude se hodit. Spousta lidí tady má spoustu zajímavých filmů na DVD a navíc jsou v okolí levné videopůjčovny.

Minulý víkend jsem se dokopal k tomu jet do Kyóta. Většinou mě to táhne na druhou stranu, do Ósaky, kde to víc žije. Na druhou stranu, žít rok v Japonsku a nevidět aspoň ty nejzásadnější památky by byl hřích. Takže místo elektronické čtvrti Den-Den Town nebo čtvrti mladé módy a hudby Amemury (obě v Ósace) jsem navštívil buddhistický chrám Sanju sangen do. Původně jsem měl sice namířeno na Opičí horu, kde turisti pochází mezi opicemi a krmí je, ale nakonec jsem to zavrhl - jenom cesta autobusem k úpatí hory by mi zabrala 45 minut. A navíc hrozilo pršet a já neměl deštník.
Sanju sangen do je slavný především díky tisíci sochám božstva Kannon (11 hlav a 1.000 rukou), které stojí v řadě v hlavním chrámu. Kolem je japonská zahrada s jezírky plnými ryb a pečlivě upravenou květenou. No prostě klasický turistický zážitek - přesně ten mi zatím chyběl do sbírky. Jinými slovy: na nějakou dobu mám teď od podobných záležitostí pokoj a můžu se soustředit na moderní Japonsko.

Mnohem zajímavější zážitek byla návštěva holiče. Někdy ve středu jsem si uvědomil, že moje vlasy jsou třikrát delší než normálně a že na mé hlavě tvoří kreaci ne nepodobnou květáku. Přemýšlel jsem o tom, že bych se nechal ostříhat někým ze studentů, ale když jsem viděl, co provedli kamarádovi Mikeovi, zvolil jsem plán B.
V okolí kolejí je několik holičství, které jsou podle vlastních cedulí připraveny na mezinárodní studenty, ale mě připadalo jako lepší nápad navštívit obyčejné holičství, kam chodí normální Japonci, a ještě ušetřit nějaké ty peníze.
Nakonec jsem zvolil jedno blízko kampusu, kde ostříhání stálo "pouze" ¥1.900 a člověk se nemusel objednávat ani nic podobného. Holič, který mě dostal, byl naprosto úžasný. Pořád se křenil (protože jsem většinou nevěděl, co příjde, a vypadal tak jako totální zelenáč) a s nůžkami a břitvou to uměl tak dobře, že jsem si ho neustále představoval jako bývalého samuraje, co sekl s řemeslem a našel si mírumilovnou práci.
S výsledkem jsem byl maximálně spokojen. Jak jinak.

V pátek přišel do hodiny Dynamics of Modern Japan pan Matsuda a měl přednášku na téma Japonští bezdomovci. Dr Scott, který kurz vyučuje, nám ji překládal do angličtiny, a sám byl občas viditelně překvapený, co slyší.
Téma to bylo rozhodně zajímavé. Málokdo by čekal zrovna v Japonsku takové problémy: většina lidí má tendenci představovat si Japonsko jako vzkvétající ekonomiku plnou chytrých hlav a nadšených zaměstnanců, kteří ve volném čase skládají origami. Pokud si zajedete na týden do Japonska jako turisti a navštívíte akorát pár obchodních domů a nějaké ty chrámy, těžko se této představy zbavíte.
Žiji tady teprve měsíc, ale už jsem pár bezdomovců viděl. A jejich situace mi připadá ještě horší, než ta, ve které žijí čeští bezdomovci. Zvlášť když si člověk uvědomí, jak draho tady je, že v Japonsku neexistuje bezplatná zdravotní péče a že většina ze zdejších bezdomovců nemá nárok na žádný důchod ani žádnou podporu. Jen v Ósace zemře na ulici asi osm set lidí ročně.

O opíjení se v japonské hospodě někdy jindy. A pokud jste neviděli film Sedm samurajů od Akira Kurosawy, jděte do toho. Jeden z mála filmů, který kombinuje filozofii s akcí tak, že ani po třech a půl hodinách stopáže vás film nebude nudit.