Jarní prázdniny: regenerace, historie, umění

Původní plány ohledně týdenních jarních prázdnin se zhroutily: do Tokia jsem se nepodíval, a místo toho většinu času promrhal spaním a nicneděláním. Nicméně, něco se přece jen stihlo: navštívil jsem starobylé hlavní město japonska Naru a dnes i Ósacké muzeum umění.

Nara je přesně to místo, kde chcete strávit poslední léta svého života: malebné, tiché městečko se spoustou historie, přírody a volně pobíhajících jelenů. Ano, jeleni, nebo spíš malí koloušci, jsou v Naře součástí každodenního života: polehávají po parcích, nechávají se krmit turisty, a na rozdíl od chodců mají na silnicích absolutní přednost.
Samotný výlet byl zpočátku dost nahnutý: nikomu se nechtělo vstávat, pak jsme vinou problému s bicikly nestihli vlak, pak jsme nasedli do lokálky místo rychlíku atd. atp., takže v Naře jsme byli někdy ve čtyři odpoledne. Nakonec se ale ty nejzásadnější památky stihli, takže si nestěžuju. Samozřejmě, jet do Nary a nevidět Dai Butsu (nahoře), neboli velkého Buddhu, by byl hřích.

Po návštěvě Nary jsem strávil dva dny doma, povětšinou si hrál s počítačem, koukal na filmy atd. atp. Dnes už jsem to nemohl vydržet, zbalil se a jel do Ósaky za uměním. V Národním muzeu umění Ósaka se právě koná výstava francouzského impressionismu a modernismu pod názvem Puškin. Díla Renoira, Degase, Cézanna, Gauguina, Moneta, van Gogha i Picassa z Moskevského Puškinova muzea jsou pěkně jeden vedle druhého nastoupené na stěně a popsané v japonštině. Mě nejvíc dostal pointilistický obraz „Around My House“ od Henri-Edmonda Crosse, jehož reprodukci ale bohužel na internetu nemůžu sehnat. Taky „Four Dancers“ od Louise Legranda jsem na internetu nikde nenašel.
Zato „Prison Courtyard“ od Vincenta van Gogha se samozřejmě najít dá. Neříkám, že se mi ten obraz nelíbí, ale mám dojem, že kdyby Henri-Edmond Cross nebyl srab a taky si nějaké to ucho uříz, nemusel bych se na svém blogu spokojit až se třetím nejoblíbenějším obrazem.

Ovšem, nežiju v Ósace proto, abych obdivoval moskevskou sbírku francouzských impresionistů z přelomu 19. a 20. století, že? Naštěstí v druhém patře na mě čekalo moderní japonské a světové umění, ze kterého jsem měl hroznou radost. Můj největší objev je Kobayashi Takanomu a jeho komiksově jednoduché malby, které mi trochu připomínají obrázky a animace vytvořené s pomocí Flashe.
V muzeu byl k vidění jeho obraz „Forrest“, který jsem opět na internetu nenašel, nicméně jsem našel jeho jiná díla, například „House Dog“ (nahoře) nebo „Dream, Dreaming Us“. Z nějakého důvodu mi tyhle dva obrázky prostě dělají radost.

Když už jsem zmínil Flash, jedna z instalací světového moderního umění tuto technologii přímo obsahovala. Julian Opie vystavoval „Woman with Evening Dress“, instalace která na první pohled připomíná obraz, ale divák po chvilce zjistí, že se žena na obrázku pohybuje – mění výraz ve tváří. Jde v podstatě o flashovou animaci na LCD monitoru, chytře zakamuflovaném za obraz. Samotnou animaci můžete vidět na stránce Juliana Opie.
Poslední dílo, které zmíním, je pop-artový „The Great Bear“ od Simona Pattersona. Tahle předělávka mapy Londýnského metra, donedávna vystavovaná v Tate Britain, má jednoduchý koncept: přejmenovává jednotlivé trasy a zastávky. Trasy jsou například: Filozofové, Básníci, Fyzici, Sinologové atd. Zastávky jsou pak jednotlivé hvězdy (odtud Great Bear = Velká Medvědice) těchto okruhů. Mapa je promyšlená tak, že pokud jednu zastávku obsluhují dvě nebo víc tras, odpovídá to – zastávka je pojmenovaná podle člověka, který je hvězdou v obou (několika) oborech. (Takže například zastávkou ‘Socrates’ probíhají hned čtyři trasy.)

Po odpoledni v Muzeu umění jsem šel ještě naproti do Technického muzea a zkoušel si tam společně s náctiletými různé fyzikální jevy. Prostě: když jsem tam lezl, měl jsem za to, že mě muzeum ohromí nějakými ultramoderními vymoženostmi, ale ve skutečnosti šlo pouze o tradičně pojatou „sbírku pomůcek pro fyzikáře“. To ovšem neznamená, že to nebyla prdel! Trochu.

Slíbil jsem pojednání o sumó. Zatím nic, ale kouknout na fotky se každopádně můžete.

Půlsemestrálky, sumó a jarní prázdniny

Já vím, sliboval jsem shrnutí své cesty po jihovýchodní Asii, ale to musí počkat. V současné době mě zaměstnávají půlsemestrálky, především ty z japonského jazyka. Naštěstí mám většinu za sebou, zítra už mě čeká pouze ‘R&W’ neboli čtení a psaní japonských znaků. Toho se, upřímně řečeno, bojím ze všeho nejvíc, takže nechápu že ztrácím čas psaním blogu místo abych do sebe hustil kanji. (Správná odpověď je, že jsem nad tím strávil větší část dnešního odpoledne.)

Ovšem, po půlsemestrálkách mě čekají příjemnější věci. Zítra těsně po testu jdu s lidmi do Ósaky na sumó. Jsem opravdu zvědavý – zatím jsem měl příležitost vidět zápasy sumó v televizi, ale jak mi všichni co na tom byli potvrdili, zdaleka se to nevyrovná zážitku ‘na vlastní oči’. Pořídím fotky a udělám menší reportáž.

Zítra mi také začínají jarní prázdniny. Neplánuji nic dobrodružného, ani žádný výlet do zahraničí (spousta kamarádů jede do Číny nebo Thajska) – spokojím se s Tokiem, nějakými kluby a výstavami moderního umění, které jsou zde překvapivě levné (relativně). Budu mít také čas na rozsáhlejší reportáže tady na blogu, fotografování a snad i na nějakou tu další kreativní činnost.

PS: Minulý víkend jsem si znovu pohrával s webdesignem a vytvořil nový image pro stránku filiph.net.

(zkouška háčků a čárek)

Už mi fungují háčky a čárky! Problémem byly špatně nastavené Windows. Kdyby měl někdo podobný problém, stačí přepnout lokalizaci Windows na české nastavení.

Shrnuti

Tak predne bych se chtel omluvit za to, že mi muj blog maže nekterá interpunkcní znaménka a zpusobuje ruzné chybky v designu apod. Muže za to muj nový blogovací program BlogJet, a nic s tím nenadelám, leda že bych presedlal na jiný program, což stojí cas a nervy.

Vrátit se po peti mesících k deníku, to si žádá menší shrnutí toho, co se celou tu dobu delo. Uprímne receno, nechce se mi to delat príliš podrobne, (navíc: koho by to zajímalo?), takže nahodím jenom pár zajímavých momentu.

Asi dva týdny po posledním zápisu, Ticho po pešine, z ríjna minulého roku, probehly u nás na Kansai Gaidai pulsemestrální zkoušky (nic zajímavého) a pak se jelo s profesorem Scottem na výlet do Hirošimy. Byla to moje první jízda šinkansenem, ale tenhle zážitek brzy prebilo neco jiného: návšteva dost popisného Muzea atomové bomby a procházka kolem ground zero. U takzvaného atomového dómu (obrázek vedle) cloveka celkem zamrazí. Pochmurnou náladu mi zpravila návšteva Miyajimy, nábožensky významného ostrova poblíž Hirošimy. Krome fotek se o Miyajime dá napsat snad jenom to, že je tam krásne a je zakázáno tam rodit nebo umírat.

Co dál? Listuju si svým diárem z minulého roku a narážím na zápis „Prison Trip“. V rámci dalšího kurzu profesora Scotta jsme navštívili japonskou veznici. Vevnitr bylo zakázáno fotit, což je velká škoda. Kdybych to mel krátce popsat slovy: kdybych si mel vybrat mezi ceským a japonským vezením, tak sice váhám, ale nakonec beru to ceské. Proc? Jsem moc pohodlný. Japonci príliš nezavírají (vetšinou stací omluva – nekecám), ale když už, tak to není žádný med. Ve veznici se netopí, i kdyby nebyla preplnená, nemají tam vezni moc místa, a protože je preplnená, v podstate leží jeden na druhém. A co víc: všichni musí bez vyjímky pracovat, od rána až skoro do vecera. Veznice jsou v Japonsku soucástí ekonomiky a z výdelku svých manufaktur zcasti pokrývají své náklady na provoz. Systém je to rozhodne zajímavý.

Když už jsem u aktivit Dr Scotta, tak zmíním i prednášku o cínské cenzure internetu, kterou pro nás zorganizoval. Ethan Gutmann (kterého jsem pozdeji videl mluvit na CNN, takže žádný bécko), jinak autor knihy Losing the New China, nám dal asi dvouhodinovou prednášku o tom, jak cínská komunistická strana požádala-donutila firmy ze západu, aby jí ušily na míru cenzurovatelný internet. Nekteré do toho zprvu nešly (napr. Microsoft!), ale jak dnes víme, netrvalo dlouho a Cínská komunistická strana dostala to, co chtela.
Nedávno jsem nekde cetl nebo slyšel cínskou oficiální obranu této cenzury. Uvádí se v ní, že stejne jako napr. USA monitoruje internet, aby získala informace o teroristech, CLR monitoruje internet, aby získala informace o zlocincích. To zní fér, ovšem neuvádí se, kdo je v Cíne považován za zlocince – napr. clovek, který na svoji stránce byt jen zmíní Falun Gong nebo nedej bože mluví o demokracii? Druhá cást oficiálního zduvodnení byla ješte smešnejší: cenzuruje se prý hlavne pornografie a veci ohrožující morálku. Nevím nevím. V Cíne jsem shodou okolností byl, a nemohl jsem se dostat ani na stránku BBC nebo wikipedie (všeobecná encyklopedie spravovaná uživateli). Je snad zpravodajství BBC pornografické?

Dnešní zápis se mi zdá dlouhý až až, takže výlet po orientu si nechám na príšte.