Poslední zápis z Japonska
Můj devítiměsíční pobyt v Japonsku je u konce, zítra brzy ráno odlétám, mám samozřejmě spoustu zařizování, ale poslední zápis si stejně neodpustím. Uzavírat z ČR by nebyla taková symbolika.
Než ale tento blog kompletně uzavřu, ještě musím zmínit jednu věc, kterou se mi podařilo tady v Japonsku zažít. V průběhu tzv. Zlatého týdne (japonské prázdniny) jsem s Anthonym vyjel do zen-budhistického kláštera Antai-Ji. Prožili jsme tam dva dny ukrutné bolesti v rámci tzv. sesshin plus jeden den volna. Proč bolest. Protože sesshin je část měsíce, kdy budhističtí mniši nedělají nic než meditaci. Patnáct hodin denně, od čtyř do devíti, přestávka na snídani, od desíti do tří, přestávka na oběd, od čtyř do devíti, žádná večeře a spát. A kdo zkoušel sedět vzpřímeně v pozici ‘na turka’ déle než dvacet minut ví, že meditace bolí. Proto bolest.
Ale to samozřejmě neznamená, že to nebyl úžasný zážitek a že to všem nedoporučuji. Fotky Antai-Ji, přírody kolem a interiéru kláštera najdete na albu.
To by bylo, pokud na tento blog ještě někdy něco napíšu, tak to bude hluboká retrospektiva, opravy, potažmo s Japonskem spojené příběhy, ale už nic takříkajíc z první ruky. Alespoň na dlouho ne.
Tak zaprvé, mohlo být hůř. Mnohem hůř. V pátek ve dvě jsem se rozhodl, že jedu, ale v cestovce už samozřejmě neměli levné jízdenky na noční autobus. Tvrdili mi, že jediná šance je šinkansen. S tím jsem se nehodlal smířit a rozhodl se vyrazit nach Tokyo osobáky. Železničář na nádraží v Kyótu nejdřív kroutil hlavou, že už to nejde, že osobáky se všemi přestupy to trvá devět hodin a že už jsou tři a kdesi cosi, ale když viděl mé odhodlání, prodal mi jízdenku za nehorázných 8 tisíc yenů a vypracoval schéma přestupů, kde jsem měl na každý zhruba 10 minut. To by ovšem už druhý vlak (z celkem pěti) nesměl mít zpoždění, takže jsem pak celou cestu jenom přebíhal přes nástupiště, bez šance se najíst, zajít na záchod nebo cokoliv jiného. V Tokiu jsem byl kolem půlnoci, a v hostelu Khaosan kolem jedné. A to jsem mohl děkovat bohu, protože kdyby se cestou cokoliv pokazilo (jakože jsem několikrát vystoupil ze soupravy abych pak na poslední chvíli zase naskočil), tak končím někde v Šizuoce bez hotelu a bez peněz (půjčoval jsem si až od Gustava v Tokiu). Aby toho nebylo málo, nedobil jsem si před odjezdem já vůl mobil, takže neustále hrozilo, že zůstanu i bez spojení (což se nakonec samozřejmě stalo, ale už to tak nebolelo.
Po vydatném spánku vedle Kanaďana, který celou noc vyluzoval animální zvuky, jsem řekl ostatním veselé ‘nazdar’, koupil si celodenní jízdenku Tokijského metra a vyrazil zařizovat zpáteční cestu. Asi nikoho nepřekvapí, že veškeré levné zpáteční spoje byly obsazené. Falešnou naději mi dala slečna v kiosku JTB, od které jsem dostal číslo na nějakou cestovní kancelář, nicméně po zavolání se mi ozval muž, který zřejmě nedokázal pochopit že neumím plynně japonsky a když se mi ho občas podařilo zpomalit, tak možná na dvě věty a pak zase nastartoval. Každopádně jsem pochopil jeho poslední slovo, ‘dame’, což by se v kontextu dalo přeložit jako ‘vůbec!’. Nakonec jsem po dlouhém zvažování koupil noční spoj, jak už jsem říkal, a rozhodl se projít Tokio v rekordním čase asi 10 hodin.
A musím uznat, že od chvíle, co jsem měl v kapse zpáteční jízdenku a tím pádem i trochu té jistoty, můj tokijský výlet byl lepší a lepší. Navštívil jsem všechny důležité čtvrti, jako je Ginza, Akihabara, Shinjuku a Shibuya. Hlavně Shibuya mě dostala, čtvrť plná mladých lidí, hudebních klubů, obchodů s vinyly, světelných reklam atd. atp. Těžko popisovat, lepší je asi 
Čtvrtky v Monu jsou čím dál tím lepší. Zatím jsem se stačil seznámit s asi šesti DJs, včetně dvou, kteří se pokaždé vytasí s nějakou úžasnou deskou, kterou si pak následně musím chtě nechtě zakoupit na internetu. Minule to byla skladba 
Pro většinu japonců je hanami příjemná jarní procházka v parku. Rodinky, páry, nebo jakékoliv jiné skupiny lidí pocházejí sem a tam, dělají si fota, jí stánkové jídlo, občas se podívají na nějakého toho pouličního umělce, a jdou zase domů. Tak nějak to pojala i naše šestičlenná skupina, ovšem s tím, že jsme to vylepšili několika plechovkami piva a chu-hai (japonské ochucené alkoholické pití). Ne, že by japonci u hanami nepili, ale většinou až později večer, kdy v parcích zůstávají pouze větší ‘piknikové’ skupinky. Jak jsem slyšel, v případě firemních hanami večírků se dokáží pod sakurami zřídit jako nikdy.
