japonský blokna hlavní stránku

20 květen, 2006

Poslední zápis z Japonska

Můj devítiměsíční pobyt v Japonsku je u konce, zítra brzy ráno odlétám, mám samozřejmě spoustu zařizování, ale poslední zápis si stejně neodpustím. Uzavírat z ČR by nebyla taková symbolika.

DSCF1490Než ale tento blog kompletně uzavřu, ještě musím zmínit jednu věc, kterou se mi podařilo tady v Japonsku zažít. V průběhu tzv. Zlatého týdne (japonské prázdniny) jsem s Anthonym vyjel do zen-budhistického kláštera Antai-Ji. Prožili jsme tam dva dny ukrutné bolesti v rámci tzv. sesshin plus jeden den volna. Proč bolest. Protože sesshin je část měsíce, kdy budhističtí mniši nedělají nic než meditaci. Patnáct hodin denně, od čtyř do devíti, přestávka na snídani, od desíti do tří, přestávka na oběd, od čtyř do devíti, žádná večeře a spát. A kdo zkoušel sedět vzpřímeně v pozici ‘na turka’ déle než dvacet minut ví, že meditace bolí. Proto bolest.

Ale to samozřejmě neznamená, že to nebyl úžasný zážitek a že to všem nedoporučuji. Fotky Antai-Ji, přírody kolem a interiéru kláštera najdete na albu.

To by bylo, pokud na tento blog ještě někdy něco napíšu, tak to bude hluboká retrospektiva, opravy, potažmo s Japonskem spojené příběhy, ale už nic takříkajíc z první ruky. Alespoň na dlouho ne.

30 duben, 2006

Výlet do Tokia

Tak, výlet do Tokia proběhl podle očekávání, tzn. naprostým fiaskem. Protože jsem si předem nezařídil jízdenky, strávil jsem v hlavním městě namísto dvou dnů jenom asi 20 hodin. Jiný spoj než noční autobus ze soboty na neděli nebyl k dispozici. Totiž, mohl jsem zůstat ještě jeden den, ale neměl bych co jíst a nejspíš ani kde spát. Takže jsem raději sklopil uši a odjel. Nicméně, i tak to byla ohromná zkušenost.

DSCF1406Tak zaprvé, mohlo být hůř. Mnohem hůř. V pátek ve dvě jsem se rozhodl, že jedu, ale v cestovce už samozřejmě neměli levné jízdenky na noční autobus. Tvrdili mi, že jediná šance je šinkansen. S tím jsem se nehodlal smířit a rozhodl se vyrazit nach Tokyo osobáky. Železničář na nádraží v Kyótu nejdřív kroutil hlavou, že už to nejde, že osobáky se všemi přestupy to trvá devět hodin a že už jsou tři a kdesi cosi, ale když viděl mé odhodlání, prodal mi jízdenku za nehorázných 8 tisíc yenů a vypracoval schéma přestupů, kde jsem měl na každý zhruba 10 minut. To by ovšem už druhý vlak (z celkem pěti) nesměl mít zpoždění, takže jsem pak celou cestu jenom přebíhal přes nástupiště, bez šance se najíst, zajít na záchod nebo cokoliv jiného. V Tokiu jsem byl kolem půlnoci, a v hostelu Khaosan kolem jedné. A to jsem mohl děkovat bohu, protože kdyby se cestou cokoliv pokazilo (jakože jsem několikrát vystoupil ze soupravy abych pak na poslední chvíli zase naskočil), tak končím někde v Šizuoce bez hotelu a bez peněz (půjčoval jsem si až od Gustava v Tokiu). Aby toho nebylo málo, nedobil jsem si před odjezdem já vůl mobil, takže neustále hrozilo, že zůstanu i bez spojení (což se nakonec samozřejmě stalo, ale už to tak nebolelo.

DSCF1379Po vydatném spánku vedle Kanaďana, který celou noc vyluzoval animální zvuky, jsem řekl ostatním veselé ‘nazdar’, koupil si celodenní jízdenku Tokijského metra a vyrazil zařizovat zpáteční cestu. Asi nikoho nepřekvapí, že veškeré levné zpáteční spoje byly obsazené. Falešnou naději mi dala slečna v kiosku JTB, od které jsem dostal číslo na nějakou cestovní kancelář, nicméně po zavolání se mi ozval muž, který zřejmě nedokázal pochopit že neumím plynně japonsky a když se mi ho občas podařilo zpomalit, tak možná na dvě věty a pak zase nastartoval. Každopádně jsem pochopil jeho poslední slovo, ‘dame’, což by se v kontextu dalo přeložit jako ‘vůbec!’. Nakonec jsem po dlouhém zvažování koupil noční spoj, jak už jsem říkal, a rozhodl se projít Tokio v rekordním čase asi 10 hodin.

DSCF1459A musím uznat, že od chvíle, co jsem měl v kapse zpáteční jízdenku a tím pádem i trochu té jistoty, můj tokijský výlet byl lepší a lepší. Navštívil jsem všechny důležité čtvrti, jako je Ginza, Akihabara, Shinjuku a Shibuya. Hlavně Shibuya mě dostala, čtvrť plná mladých lidí, hudebních klubů, obchodů s vinyly, světelných reklam atd. atp. Těžko popisovat, lepší je asi odkázat na fotoalbum.

25 duben, 2006

James Holden @ Candy

Pan Holden za mixpultem, s VJ projekcí nad hlavou.Tuto sobotu, 22. dubna, jsem konečně viděl hrát svého možná nejoblíbenějšího dj/producenta Jamese Holdena tady v Ósackém klubu Candy. Byla to úžasná zkušenost hned na několika úrovních, takže se trochu rozepíšu.

Tak zaprvé mě zaskočilo, na jak vysoké úrovni je japonská klubová kultura. Do soboty jsem k ní měl celkem despekt, zažil jsem akorát house party v klubu Under-Lounge (dj Hernan Cattaneo), kde většinu chaosu na parketu měli na svědomí cizinci (zatímco místní byli dlouho úplně potichu), a trance party v klubu Joule, kde hráli ten nejjednodušší, nejpřímočařejší hard-trance (a který místní očividně milovali). Znám teď samozřejmě pár hudebních fajnšmekrů z Mona, ale jako celek jsem od japonských party people moc nečekal.

V klubu Candy jsem nestačil koukat. Klub otevřel v 11 večer. Už předskokan, jistý dj Muracho, zřejmě místní rezident, nasadil kvalitní tech-house a rozhýbal pomalu se trousící lidi. Kolem dvanácté byl za mixpultem další DJ, Yu Kurose, a který vzal party až někam k minimal acid technu. Kolem čtvrt na dvě, kdy začal James Holden, už byla hlava na hlavě, a všichni se výborně bavili. Překvapivě došlo jen málo cizinců, i se mnou asi tak 5 až 10.

Co mi vyrazilo dech byla reakce skupinky japonek, když Holden zamixoval asi deset minut po nástupu jednu ze svých vydařenějších skladeb, Come To Me. Už při prvních několika sekundách basové linky totiž skladbu poznaly a začal kolotoč. Nechci podceňovat českou klubovou kulturu, ale myslím, že takhle rychle by čeští party people něčí skladbu asi nepoznali (jestli vůbec).

James Holden.Holden hrál skoro tři hodiny! To samotné by mi bohatě stačilo, ale několik ‘bonusů’ mě dostalo na lopatky. Za prvé: Holdenův vzhled a chování. Holden rozhodně nepatří k typu uhlazených, nagelovaných djů-hezounů. Naopak, je to vychrtlý mládenec s obrovským nosem, zapadlýma očima, minimálními rty a dlouhými hnědými vlasy. Promofota mu opravdu hodně fandí. Nicméně: to mu v Candy nebránilo, aby si strčil do kapsy celou dámskou polovinu publika. To, jak se za mixpultem pohyboval, jak točil knoflíky s malíčkem nahoru jako houslista (což on zase původem je), a jak se vždycky letmo usmál než pustil nějakej masakr, mu dodalo nadpřirozený sex-appeal. Kamarádka Naoko se v jednu chvíli otočila a prohlásila, že Holden vypadá jako Ježíš a že ho miluje. To jen tak pro představu.

Další bonus: Holdenova přítelkyně vypadala jako totální opak stereotypu ‘přítelkyně dje’. Byla stejně bledá, nevýrazná, a nehezká jako Holdem, ale ke všemu měla i mírnou nadváhu. Tím ji nechci pomlouvat, vypadala velmi sympaticky, jenom vzhledem k tomu, že může mít Holden podle všeho jakoukoliv kočku co si zamane… Inu, láska je mocná čarodějka.

Plakát na toaletách.Třetí bonus: Holdenovo proběhnutí davem, když si zřejmě potřeboval zajít na malou. Prostě nechal hrát desku, prosmýkl se asi 10cm od mě a za pět minut se vrátil stejnou cestou, aby záhy zase roztančil celý sál.

Za čtvrté: tři hodiny! A většina desek byla jeho, potažmo z jeho labelu Border Community.

Po Holdenovi nastoupil Eric Sneo, který hrál přímočaré hard-techno, na které jsme už opravdu neměli náladu ani energii, tak jsme odešli. Nějakou dobu jsme pojížděli v autě, ve snaze najít jakýsi klub pomocí neuvěřitelně hi-tech GPS přijímače, ale bylo kolem páté ráno a všechno končilo, takže nás náš šofér nakonec po asi půlhodinové minimal-techno jízdě vyhodil několik set metrů od Candy, na Shinsaibashi Plaza. Od tam už jenom cesta vlakem domů a spánek do čtyř odpoledne.

14 duben, 2006

Třetí noc @ Mono Club

FilipatmonoČtvrtky v Monu jsou čím dál tím lepší. Zatím jsem se stačil seznámit s asi šesti DJs, včetně dvou, kteří se pokaždé vytasí s nějakou úžasnou deskou, kterou si pak následně musím chtě nechtě zakoupit na internetu. Minule to byla skladba Savoire Faire od Mutiny, teď Sweat (On The Walls) od Johna Tejady.

Taky jsem se chtěl pochlubit, že mi zpravili jméno na VJ projekcích. Nic jsem jim neříkal, takže si toho museli všimnout sami. Plus: hodlám natočit nové demo CD a pokusit se trochu prorazit i jinde než v Monu. Už mám jenom měsíc a půl, ani to ne.

08 duben, 2006

Hanami

Hanami je japonská složenina slov hana (květ) a miru (dívat se). Takže jde o pozorování květů, zejména rozkvetlých sakur (japonský druh třešně). Protože se konečně vyčasilo, mohl jsem se v pátek zvednout a jet s děckama na hanami do Ósaky, přesněji do parku kolem Ósackého paláce.

DSCF1315Pro většinu japonců je hanami příjemná jarní procházka v parku. Rodinky, páry, nebo jakékoliv jiné skupiny lidí pocházejí sem a tam, dělají si fota, jí stánkové jídlo, občas se podívají na nějakého toho pouličního umělce, a jdou zase domů. Tak nějak to pojala i naše šestičlenná skupina, ovšem s tím, že jsme to vylepšili několika plechovkami piva a chu-hai (japonské ochucené alkoholické pití). Ne, že by japonci u hanami nepili, ale většinou až později večer, kdy v parcích zůstávají pouze větší ‘piknikové’ skupinky. Jak jsem slyšel, v případě firemních hanami večírků se dokáží pod sakurami zřídit jako nikdy.

Nicméně my jsme se nijak zvlášť nezřídili, pořídili pár fotek a spořádaně odešli.

PS: Změnil jsem vizáž a funkčnost fotoalba, snad k lepšímu. Prvotní impuls byl v tom, že album potřebovalo trochu pročistit – zabíralo totiž na serveru příliš mnoho místa (100 MB).